(Původní text 19.9. 2012)  Česká komora architektů potvrdila tendenční rozsudek nad architekty Arch.Designu, Radoslavem Kobzou a Jaroslavem Dokoupilem, pro střet zájmů při navrhování a posuzování tržnice AUpark. Zmínění rošťáci si s tím naštěstí hlavu nelámou a AUpark postaví. Stejně odvážný přístup potvrdilo i vedení našeho nejlepšího města Krna, což nám potvrdil mluvčí Pavel Žára: “nám je všechno jedno.” Stavba AUparku je ostatně ve veřejném zájmu, jak stojí černé na bílém ve smlouvě uzavřené mezi obyvateli Krna, reprezentovaných vedením města, a investorem stavby, společnosti HB Reavis Group.

Jižní ghetto je jen pro vyvolené.

Smlouva je bohužel tajná, což sice odporuje všem existujícím zákonům, ale to je jedno, protože neexistuje racionální důvod, proč našim nejlepším zástupcům nevěřit. Při  šmelení s pozemky v Jižním ghettu určitě nedošlo k žádnému obohacování na úkor veřejného blaha, za což se opakovaně zaručil například bývalý místopředseda představenstva, a dnes nejlepší ministr spravedlnosti, Pavel Blažek, nebo také člen představenstva všech městských firem, Jiří Hos.

Neviditelná ruka trhu.

Oba jsou nositeli ryze konzervativního étosu své rodné strany (ODS), že by se měl každý postarat sám o sebe a nespoléhat na stát. Ideálním prostorem pro úspěch na volném trhu, jsou pak městské a státní firmy, městské pozemky, státní rozpočet nebo evropské fondy. To, že pozemky v Jižním ghettu aktuálně vlastní politici ODS a ČSSD, je výsledkem působení neviditelné ruky trhu a zdravé soutěživosti našich politiků.

V rámci zachování transparentnosti byla společnost Jižní centrum sloučena s Brněnskými komunikacemi a všechny tajné smlouvy se po cestě nedopatřením skartovaly. Nové majetkové poměry jsou ale naštěstí garantovány zákonem Edvard Beneš se zasloužil o stát (292/2004 Sb), který byl potvrzen výjimkou z Lisabonské smlouvy.

Výstavbě AUparku už nebrání nic v cestě, Arch.Design jej namaloval a následně i posoudil vhodnost umístění stavby dle Územního plánu, který rovněž vytvořil. Posudek je lišácky napsán na fiktivní budovu, která má mít 14 000 m2 nákupních ploch, ale stavět se bude tržnice s plochou 72 000 m2, jak se uvádí ve všech existujících dokumentech.

Nový generální ředitel společnosti Arch.Design

Arch.Design sice dostal zákaz realizovat v následujících třech letech jakékoli veřejné zakázky, ale s tím si filuta Kobza elegantně poradil. Z toho, že dostali zákaz zrovna generální ředitel a hlavní architekt společnosti, totiž dle jejich právního názoru vyplývá, že se pod smlouvy bude podepisovat pán na vrátnici a taková ta paní bez nohy, co posedává na Český.

Mgr. Ing. Kateřina Leopoldová, statečná úřednice bojující proti nikým nevoleným občanům.

V Krně se daří úspěšně pokračovat v osvědčených principech mafiánské výstavby, díky kterým vybudoval investor AUparku, HB Reavis Group, na Slovensku celou síť podobně potřebných staveb. Zákonům i přáním obyvatel navzdory.

Díky odmítnutí falešného Dalajlámismu nyní můžeme napnout síly a s otevřenou náručí přijmout principy správy měst, osvědčené od Bratislavy až po Ulánbátar. Za jejich prosazení již několik let bojuje nejlepší vedoucí Odboru územního chaosu a destrukce, Mgr. Ing. Kateřina Leopoldová, která zakázala svým podřízeným se k AUparku jakkoli vyjadřovat a smlouvy s investory nezveřejní, i kdyby se kvůli tomu měla do hlavy střelit. A my jí za to samozřejmě děkujeme.

Původní nápis se setkal s nenávistí proletariátu.

Tento kontroverzní kok vyvolal mezi obyčejnými a málo známými Brňany rozporuplné reakce. Například paní Magda z Kohoutovic už do centra jezdit vůbec nemíní: “sedět v parku, o který se stará přímo starosta, to bylo něco, kolikrát sem tam s děckama strávila celou neděli,” zasní se na chvíli sympatická štramanda z Kohoutovic, ale vzápětí smutně dodává: “no ale co teď? bůhví, který obejda to tam zametá.”

Politicky korektní verze.

Postarší pan Ladislav má na celou kauzu mnohem ostřejší názor: “stojí to za hovno,” říká nám zarudlý šedesátník a na rozloučenou už vyloženě pobouřeně dodává: “děte do prdele.” Nicméně našli jsme i pozitivní reakce. Slečna Lenka, které na nedaleké Filozofické fakultě studuje dějiny umění, je s krokem pana Šťástky spokojená, díky zmínce o pracující třídě si připadá jak na Erasmu v Berlíně a celou kauzu vesele shrnuje do slov “je to bezva.”

Populární vůdce gangu uklízecí čety již v Krně není a užívá si své mediální slávy v daleké Praze.

Jak se nám podařilo zjistit, náš populární starosta stál před nelehkou volbou. První zvažovanou variantou byl totiž podpis každého městského pracovníka pod jeho práci. Podpisy řidičů šaliny na speciálních cedulích, které táhli za vozem, však byly příliš drahé a navíc nedávaly smysl. Slepou cestou se ukázalo být i angažmá méně kvalifikovancýh zaměstnanců. Oblíbený vůdce krněnských čističů odpadkových košů, známý Jarin P., dosáhl takové slávy, že po spuštění programu “podpis pod svou práci,” opustil svou lukrativní pozici a na vlně popularity utekl do Prahy, kde se stal šéfredaktorem zahrádkářského fanzinu ”Vaříme s ředidlem.”

V centrálních městských parcích si lidé pomalu zvykají na samotu. Starosta jim už u vstupu nepřeje příjemnou relaxaci a bezejmenní dělníci zase nemají autoritu starosty. Lidé tak stojí před nelehkou volbou, co vlastně v parcích mají dělat. Někteří ještě postaru důsledně relaxují při okřikování povykujících dětí, jiní jen tak bezcílně bloumají a mnozí dokonce začali běhat. Těžko říct, kam až tato anarchie může zajít.

Hold svému starostovi vyjádřil i Timo.

Obyvatelé s trvalým bydlištěm v zakázaném městě mají povinnost si do týdne nechat vyměnit občanský průkaz, ze kterého jim bude vymazán název Brno. Pro neexistenci vhodného ekvivalentu Magistrát doporučuje využít alternativní název Krno, čímž dokončuje proces definitivní transformace na město mimo čas a prostor.

Podle nejlepšího známého primátora, Romana Onderky, bylo vymazání Brna ze všech map zcela nezbytné, protože dle jeho mentální mapy se Brno nachází uprostřed Azerdbajdžánu. Navíc mezi lidmi panoval naprostý chaos – například si četli o Brně v příloze MfDnes a nevěděli, zda uvedené informace byly schváleny tiskovým odborem města Brna. Obtížně pak rozlišovali, kdy se jedná o seriózní informace a kdy si z nich někdo dělá prdel.

Podle nové a koncepční interpretace světa, našeho nejhezčího Primátora, volně inspirované post-strukturalismem a kanystrem archivního Fridexu, může o dění v Brně informovat pouze magistrát. Lidé si ostatně volí politiky proto, aby jim sdělovali to podstatné, tedy kdy budou na Náměstí Svobody pivní slavnosti a ne o nesmyslech, jako je Územní plán, což nikoho normálního nezajímá.

Brněnská Kancelář pro dohnání Prahy tak opět ukázala, že v našem městě neexistují žádné hranice. Zatímco Praha si zakládá na tom, že v jejích křivých a nekoncepčních uličkách tvořil Franz Kafka, Brno zcela jednoznačně dokazuje, že Kafka psal jenom o něm.
Bohužel se nám k tomuto tématu nepodařilo zajistit rozhovor s Bc. Romanem Onderkou, který je právě na návštěvě v USA, kde si přebírá prestižní ocenění Josepha Hellera – Hlava XXII. Pokorně a s úctou a gratulujeme!

Neobstojí ani argument, že s kritickou situací vedení města nic nedělá. Jelikož ho zdraví obyvatel nezajímá, snaží se vyjednat další výjimku, aby se v Krně žádné limity dodržovat nemusely. Zatímco pro naší velkou koalici nejsou chodníky levicové ani pravicové, ať už to znamená cokoli, přístup k ovzduší a životnímu prostředí je ryze libertariánský.

Zbytečně oblíbené zahrádky kaváren, na kterých se beztak povalují jenom levicoví aktivisté, jsou regulovány co do velikosti, otevírací doby nebo ročních období, ve kterých je lidem dovoleno sedět venku. O vzduch se však musí postarat neviditelná ruka trhu.

Jak inspirativně dodává nejvtipnější první náměstek primátora Robert Kotzian, který má na starosti dopravu a rozvoj znečištění v našem nejkrásnějším městě: ”jestli chce mít někdo čistý vzduch, ať se odstěhuje do lesa.” Jeho tezi nedávno úspěšně zobecnil levicový myslitel Vítězslav Jandák, když prohlásil: “pokud se někomu něco nelíbí, tak ať se odstěhuje, o tom je ta demokracie.”

Stěhování, odsuny a vyhánění má v Česku dlouhodobou tradici a byla by škoda na ni zapomínat. Problémy se jinak řešit nedají. Snažit se inspirovat v jiných evropských městech, kde omezují pohyb aut ve městě, vytvářejí systémy park&ride, nebo snad nedej bože podporují cyklistiku, nemá vůbec smysl. Vždycky se naštěstí najde dost překážek, proč to nejde. Například do Kohoutovic je to do kopce.

Mezi velké úspěchy města v oblasti podpory nárůstu nezbytných exhalací bude patřit i vybudování tržnice AUpark. Pro tu sice byla vypracována tzv. “rozptylová studie,” nicméně vliv nárůstu dopravy zapracován nebyl, protože je to moc složité a výsledky by mohly být takové všelijaké. Ale jak se zde optimisticky konstatuje, stav ovzduší je v dané lokalitě natolik tragický, že to o mnoho horší být stejně nemůže.

Klíčovou strategií v boji magistrátu za permamentně znečištěné ovzduší je podpora budování sítě parkovišť přímo ve středu města, díky čemuž by se mohl počet aut v centru ještě znásobit. Pokud vše půjde dobře, můžeme se v budoucnu těšit na překračování prachových limitů, které z 90% produkuje doprava, každý den a nikoli pouze každý druhý den.

Bohužel však trochu hrozí, že v případě neudělení výjimky budou Krnu hrozit vysoké pokuty od Evropské komise ve výši desetitisíců eur za každý den. Tedy o důvod víc z tohoto despotického socialistického spolku vystoupit a přimknout se k civilizačně přece jen bližšímu Rusku.

Tam by samozvané aktivistky – a navíc matky! – skončily dávno v nějakém hezkém gulagu. V Krně pouze obtěžují nemístnými požadavky na dodržování evropských norem v rámci podvratné aktivity Dejchej Krno, kde se snaží mapovat překračování limitů a tlačit na jejich dodržování, aniž by k tomu měly jakýkoli mandát. V pondělí se navíc chystají zastavit provoz na ulici Úvoz, jako by nestačily povodně. Je samozřejmě otázkou, kdo je za to platí a proč se neodstěhují někam jinam. Třeba do Adamova. Nebo raději do Pohořelic – tam se dá dojít i pěšky.

Pondělí 11.2.2013

Přílet do Amsterdamu byl ve znamení lehkého optimismu.

Ve večerních hodinách přistáváme na letišti v Amsterodamu, protože Utrecht nemá ani mezinárodní letiště. Následuje bloudění letištní halou, která se nás snaží ohromit množstvím neonů. Evokuje nám to nedávnou návštěvu Severní Koreje – nebýt těch neonů – kde jsme se účastnili konference na téma “Rozvoj občanské společnosti v kontextu gulagu.” Nasedáme na vlak, který nás z letiště odveze rovnou do centra cílové destinace.

Ve vlaku je k dispozici zdarma připojení k WIFI, což si vysvětlujeme chybějícím internetem v domácnostech. Poprvé litujeme místní obyvatele. Po opuštění vlaku se okamžitě pouštíme do práce. V nedalekém baru pomocí zúčastněného pozorování zjišťujeme, že se zde nepije Starokrno. Po jedenácti pivech nám na další analýzy nezbývá energie. Hodily by se nám zkušenosti sociálních antropologů z Prigl.cz.

Úterý 12.2.2013 

Záchytné parkoviště na okraji Utrechtu. Šalina zastavuje přímo u něj. Absurdní.

Hned po obědě se vydáváme do terénu. Vzhledem k malému počtu čtyřhvězdičkových hotelů bydlíme na periferii. Nedaleko hotelu stojí záchytné parkoviště. Jak se mi podařilo zjistit, jejich síť má zabránit zahlcení městského centra auty. Absurdní. Každý politik v Krně ví, že bez aut se centrum vylidní a vymře. Když se navíc dozvím, že součástí komického poplatku 4,50€ (112 Kč) za celodenní parkování je i jízdenka na MHD, je mi jasné, že se místní mají ještě hodně co učit. Cítím se prací již značně vyčerpaný, takže odcházím přemýšlet do hotelového baru.

Vzpomínám na geniálnost krněnské koncepce – vybudovat hromadu parkovišť přímo v centru, zrušit kvůli nim klidně i obskurní zeleň ve vnitroblocích a samozřejmě omezit MHD. Teprve kolony aut vdechnou městu život a přátelskou atmosféru. Mou komparativní analýzu po chvíli přeruší kolega Hollan, který zhnuseně dosedá na barovou židli a objednává si dvojitou vodku s fridexem.

Rekonstrukce hlavního nádraží v centru města. Šílenství.

Po druhé objednávce mi suše oznamuje, že nádraží nikam přesouvat nechcou, ale rekonstruují ho přímo v centru. V celém městě našel jenom jedno kasino a veškeré informace dávají místní úředníci rovnou na web, takže občané nemohou škemrat, natož se soudit, o jejich zveřejnění, jak jsme zvyklí z Krna. Po chvíli se sebere, objednává si letenku do Kazachstánu, kde si míní spravit chuť. Zůstávám sám. Útěchu a sílu pokračovat dál nacházím v myšlence na kolegu cestovatele a myslitele Václava Klause, který se nebál projet celý svět, aniž by to někoho zajímalo. Přesto napsal krásné cestopisy.

Středa 13.2.2013

Zoufalí obyvatelé se dopravují po městě jako někde v třetím světě.

Po obědě seberu odvahu a vydávám se do centra. V autobuse mě překvapí řidič svou plynulou angličtinou. To v Krně neumí ani jinak úplně nejlepší Primátor. Celou cestu lemuje síť cyklostezek, které mají dokonce vlastní semafory a podle všeho na sebe navazují. Panebože proč? Copak nemohou vést stejně jako v Krně odnikud nikam? Ještě více otázek vyvolává množství všudypřítomných cyklistů a to navzdory sychravému počasí. Vysvětluji si to chudobou místních obyvatel, což si následně kriticky vyvrátím. HDP na osobu je zde o 15 000 $ vyšší než v Česku. Nedává to smysl. Nejspíš je místní populace tvořena levicovými antilidmi.

Po dvacetiminutové cestě pomocí MHD jsem natolik vyčerpán, že mi již zbývají síly jen na lacinou večeři v pětihvězdičkové ubytovně Grand Hotel Karel V. Ještěže máme ty granty od Sorose. Nakonec zůstávám na noc. Díky poloze v centru snad budu mít více energie na zítřejší výzkum.

Čtvrtek 14.2.2013

Nechci nic ponechat náhodě a proto po obědě okamžitě vyrážím taxíkem do 250 metrů vzdáleného centra pokračovat v průzkumu. Již po chvíli mi dochází celá místní tragédie. Cyklisté drze jezdí i centrem města a já se utěšuju vzpomínkou na moudrou úvahu krněnského prvního náměstka, Roberta Kotziana, proč to u nás naštěstí nejde: “dovedu si představit, co by cyklisté v centru mohli způsobit. Mnohdy nezazvoní, překvapí chodce zezadu, ten se lekne a pak by mohl skončit pod tramvají.“

Jak zjišťuji po několika telefonátech, v Utrechtu se tohle ještě nikdy nestalo, jenomže jak moc dobře vím, na černou labuť kdysi také nikdo nevěřil. Dokud nebyla objevena. Z tváří místních pomatenců vyzařuje klid a optimismus. Vůbec netuší, co se jim jednou možná může stát.

Zahrádky nejsou regulovány, klidně na nich můžete v únoru zmrznout. Místnímu magistrátu je to úplně jedno.

Usedám zdrceně na zahrádku jedné z místních kaváren. V Utrechtu evidentně chybí i plošná regulace, která by podobně jako v Krně lidem jasně vymezila, kdy je možné sedět venku. Vedení města nejspíš zešílelo. Je mi z místních poměrů k pláči. Stejně tak mě dráždí zvláštně čistý vzduch, jako bych snad ani nebyl ve městě.

Krno zvládlo překročit celoroční limity pro polétavý prach už v půlce března. Tohle Utrecht nezvládne ani do konce roku. Naštěstí vedení našeho města myslí i na budoucí dravý rozvoj. Proto požádalo o udělení výjimky z povinnosti dodržovat nesmyslné limity pro znečištění ovzduší, které nám diktuje zlovolná EU. Utrecht se zmohl pouze na pokračující snižovaní znečištění. Smutné.

Další výzkum už prakticky nemá smysl. Utrecht je zaostalým místem bez budoucnosti. Celé město se nesmyslně podřizuje diktátu chudých chodců nebo cyklistů – tedy všudypřítomných obyvatel. Dokonce odmítlo evakuovat svůj obchodní potenciál do obrovských hangárů na periferii, jako se to povedlo u nás doma. Centrum tak místo heren, bazarů a zlevněnek tvoří obchody a kavárny, mezi kterými se proplétají zoufalí obyvatelé v nemístně veselé náladě. Utápím zdrcující tíhu poznání v alkoholu.

Pátek 15.2.2013

Konečně zpátky v Krně. Po týdenním nedostatku smogu dostávám zápal plic. Doma je doma.

Budoucí parkoviště populárních úředníků dnes hyzdí zeleň.

V okolí mocného Úřadu je mnoho poloprázdných parkovišť (IBC, Rozmarýn), a další se bůhví proč staví pod Janáčkovým divadlem, nicméně tyto lokality jsou od ÚOHS vzdálené až několik set metrů. Během zdolávání takto extrémních vzdáleností by úředníci mohli ztratit několik drahocenných kalorií, které by jim pak chyběly v jejich vyčerpávajícím boji s dýmějovým morem. Přímo vedle úřadu  sice existuje nevyužívané parkoviště v majetku města, ale to by nevyřešilo zbytečnou existenci zeleně.

Parkoviště vedle ÚOHS sice zejí prázdnotou, ale pořád lepší, než kdyby tam třeba fetovaly děti.

Jak se přiznali sami obyvatelé dotyčného domu na Kolišti 11, na dosud zeleném pozemku si často hrají děti, což je od jejich rodičů značně nezodpovědné. Několik studií jednoznačně prokázalo, že možná existují lidé, kteří si v dětství hráli na trávě a v pozdějších věku začali fetovat.

Malý chlapec si užívá bezstarostné dětství v Krně. (Zdroj: Koliště 2014)

Z druhé strany domu se přitom nachází rušná ulice Koliště, v jejímž provozu můžou děti nalézt spoustu podnětů a inspirace pro jejich nezbedné dovádění. Ve třetím světě například děti na křižovatkách umývají autům okna. Menší děti se mohou tyto dovednosti naučit na parkujícíh autech populárních úředníků.

Zoufalí obyvatelé dotyčného domu za sporný pozemek nabídli městu 2,9 milionu korun, jenomže protřelí úředníci nabídli o 220 000 méně, takže nebylo co řešit, protože v Krně je všechno jedno. Navíc si celý obchod pojistili přátelským souzněním s obdivovaným Primátorem a jeho spolustraníky z ODS i ČSSD.

Ing. Oliver Pospíšil: lidi můžou bydlet třeba v Adamově

Náměstek primátora pro správu městského majetku, Ing. Oliver Pospíšil, k věci moudře poznamenal: “město by si mělo vážit všech centrálních úřadů na svém území,” čímž vyvrátil jakékoli pochyby o nevýhodném prodeji a legitimizoval nezájem města o problémy dotěrných obyvatel. Nakonec mohou být rádi, že ÚOHS nechce srovnat jejich dům se zemí, čímž projevil nebývalou velkorysost, jaká se například v Rusku jen tak nevidí.

Úřadu naštěstí ani nevadí, že si dotčení obyvatelé sepisují v Krně tolik populární petici a už se těší na své nové a krásné parkoviště, které se jistě stane chloubou města Krna podobně, jako se to povedlo velkému Špalíčku nebo Boby centru.

Příliš odvážný návrh od zesnulého sochaře Kotrby.

Markrabě Jošt je historiky hodnocen jako zkorumpovaná postava, která po své vládě zanechala Moravu v troskách. Svým historickým odkazem si získal srdce krněnských politiků. Na Moravském náměstí má dle rozhodnutí zastupitelů symbolizovat hodnotu “odvaha.” Postavit 8 metrů vysokou sochu za 6,8 milionů věnovanou korupci, je jednoznačně odvážné gesto. Pohledem na ni si mohou krátit čas cestující MHD, kterým se kvůli úsporám prodlouží intervaly jednotlivých linek.

Zcela nový vítězný návrh pro Krno...

Odvaha tak doplní další, již vyobrazené ctnosti – Spravedlnost, Mírnost a Prozíravost. Jedná se o ctnosti definované Platónem, který patřil ve své době k hlavním odpůrcům demokracie, již považoval za horší formu vládnutí, než je třeba oligarchie. To je rovněž velmi inspirativní, takže se tímto odkazem zastupitelé řídili při distribuci pozemků v Jižním centru, povolováním obludária AUpark nebo nákupem rozpadající se Jalty.

V porotě na sochu Jošta zasedl bývalý primátor, senátor a dnes již zkrachovalý politik, Richard Svoboda.  Ten je předsedou sdružení Jošt Moravský, které stojí za absurdní podmínkou na jezdeckou sochu. Sdružení vybralo 1,4 milionů korun. Určitě potěší, že drtivou část – 1000 000 Kč – zaplatila společnost krněnského kmotra Michala Štefla, OHL ŽS. Ten má dlouhodobý zájem na přesunu krněnského nádraží do bažin, takže je i v popisu jeho práce dělat radost našim politikům.

Ve sbírce na monumentální poctu korupci se dále sešli například Zdeněk Koudelka (10 000), náměstek primátora Oliver Pospíšil (30 000) nebo Roman Onderka (50 000). Díky takové přátelské společnosti nebyl problém prosadit absurdní požadavky na podobu sochy, zrušit jedno výběrové řízení a vyhlásit další, nebo najít zbylých 5,5 milionů v městském rozpočtu.

...starý vítězný návrh z Jihlavy - najděte 16 rozdílů.

Jsme samozřejmě rádi, že se během cesty z Jihlavy do Krna podařilo přejmenovat Jihlavského rytíře na markrabětě Jošta. Dle autora sochy, Jaroslava Róny, je mezi oběma díly 16 rozdílů, jejich hledání se jistě stane i jednou ze soutěžních otázek našeho oblíbeného AZ Kvízu.

Nechceme však pouze bořit a ničit, ale také konstruktivně pomáhat a budovat. Vzhledem k tíživé ekonomické situaci bude proto nejefektivnější přejmenovat na Jošta některou ze stávajících soch. Ideálním adeptem je socha Rudoarmějce, která se nachází přímo na Moravském náměstí. Sice má oblečenou uniformu Rudé armády, což Jošt údajně nenosil, ale stejně tak nejezdil ani na koni, takže je to asi jedno. Socha je vysoká, čímž splňuje hlavní estetický požadavek radnice. Bohužel se však Rudoarmějec nachází v Buštěhradě na rekonstrukci, takže bude třeba počkat.

Nová monumentální socha Jošta Moravského.

Joštů naštěstí není nikdy dost a centrum je přitom doslova zapleveleno zbytečnými postavami. Proto jsme se rozhodli, že přejmenujeme T.G.Masaryka před bývalou Lékařskou fakultou. Masarykovu “nebát se a nekrást” dnes stejně nikdo nerozumí a navíc nereflektuje strategické priority Magistrátu. Druhou sochou pak bude socha Evropy v kašně Parnas – Jošt měl dvě manželky, tak proč nemít i sochu paní Joštové. Evropu v Krně nikdo nepotřebuje. Na závěr pak přejmenujeme sochu Janáčka, jehož hudba je zbytečně složitá a je tak v disharmonii s myšlením našich nejoblíbenějších politiků.

Pokud se chcete zúčastnit slavnostního rebrandingu strnulých postav v našem nejkrásnějším městě, přijďte spolu s námi přejmenovat zastaralého Masaryka na moderního Jošta před Lékařskou fakultu. Slavnostní akt začne v sobotu 24.11. ve 13:00, následně se vydáme přejmenovat i ostatní redundantní postavy, které symbolizují nesrozumitelné hodnoty či ideály.

Pokud to nestihnete, neplačte, najděte ve svém okolí jinou vhodnou sochu – vhodná je opravdu každá – a označte ji cedulí Jošta Moravského.

Schválená podoba laviček (zdroj: Občanské sdružení Masarykova čtvrť)

Město Krno vynakládá obrovské prostředky na koncepce rozvoje, rozvozojové vize nebo mapování koncepčních vizí. Vzhledem k vysokým nákladům na zpracování těchto materiálů již bohužel nezbývají prostředky na jejich realizaci. V krněnském archivu však lze nalézt několik zdařilých vizualizací zcela opravených laviček a to dokonce i v daleké Bystrci. Je proto smutné, když odpovědnou práci našich zastupitelů boří a ničí samozvaní aktivisté, kteří bez jakéhokoli mandátu svévolně opravují a vylepšují město, ve kterém žijí.

Nekoncepčně opravená lavička.

Na zmíněnou opravu laviček již přitom bylo dokončeno výběrové řízení, které k velkému překvapení vyhrála firma Arch.Design, kdy coby jediný uchazeč nabídla sympatickou cenu 111 000,- za jednu lavičku (bez DPH). Nyní bude nutné opravené lavičky zbořit a postavit znovu, což se prodraží. Bohužel to ale není ojedinělý příklad zbytečného zájmu obyvatel o jejich okolí.

Anarchista Budil a jeho děti u nekoncepčně rostoucích stromů (Zdroj: Centrum news).

V dalekých Řečkovicích se našel další nepřizpůsobivý, pan Michal Budík, který svévolně vysadil několik ovocných stromů, aby si jeho rozmazlené děti měly kde hrát – jakoby jim nestačila televize. Přitom mohl chvíli počkat, až se k této záležitosti dostane místní radnice a kdo ví, za dvacet let zde klidně mohly růst stromky. Rozverný otec tam s dětmi mohl skotačit ve svém důchodu a navíc s hřejivým vědomím, že stromy rostou dle platné vyhlášky místního úřadu.

Naštěstí si jsou úředníci vědomi děsivých důsledků nekoncepčního rozvoje a nařídili stromy vykácet a zelenou plochu vybetonovat. Pro dětské dovádění je beton mnohem bezpečnější a hygieničtější, než nevyzpytatelná příroda.

Nebezpečí nekoncepčního “vylepšování” městského prostoru nám potvrdil i náš oblíbený náměstek pro rozvoj, chalupář a kořala Bc. Ladislav Macek. “Není možné takhle bez povolení sázet stromy ve městě jenom proto, že z toho mají ostatní radost. Ty stromy musí pryč a všechno se to musí promyslet,” pokyvuje starostlivě hlavou a pokračuje: “já si třeba dobře promyslel, než jsem bez těch otravných povolení postavil na Priglu chalupu i s bazénem a vidíte, úřady to mé koncepční plánovaní ocenily a chalupa tam zůstane, protože z ní má radost celá moje rodina. Ale ty stromy půjdou, to je fakt zvěrstvo.”

I Ponávka se dočkala své krásné koncepce. Škoda, že na její realizaci nejsou peníze.

Na rozloučenou pak dodává: “dívejte se, my jsme třeba utratili 1,5 milionu za koncepci revitalizace Ponávky a teď by jako mohl klidně někdo přijít a opravit to celý zadarmo, to by nešlo a o tom špinavým nádraží ani nemluvím,” dodává na rozloučenou filuta Macek a šibalsky nám tak naznačuje, že by bylo levnější přesunout Svratku k nádraží než stavět nové nádraží kdesi u řeky.

Pevně věříme, že si z toho čtenáři vezmou ponaučení a nebudou se našim rozumným zastupitelům vysmívat svou nekoncepční aktivitou.

Pro ty, kdo chtějí koncepčně pomoci svému nejkrásnějšímu městu, jsme pod patronací nejlepšího Primátora, Bc. Romana Onderky NBA., připravili osvěžující pracovní sobotu. Jelikož přes potřebné koncepce již nezbývají prostředky na běžnou údržbu města, rozhodli jsme se pod odborným dohledem Bc. Ladislava Macka vyčistit říčku Ponávku. Mediální pokrytí nám slíbilo poskytnout naše nejoblíbenější paranoidní médium, Revue Fragmenty.

Více o chystané oslavě výročí sametové revoluce: Pojďte s námi vyčistit ten potok!

Na Facebooku: Pojďte s námi vyčistit ten potok.

Lišácky spoléháme na vyjednávací schopnosti ministra Blažka. Ten v minulosti zarazil panu Kotzianovi jeho choutky na pravicovou koalici v Krně a dohodnul se s programově identickou ČSSD, kdy z nadšeného kandidáta na primátora udělal znuděného náměstka Bc. Romana Onderky. Blažek chce malicherným sporem zabít čas do kongresu ODS, na kterém bude zvolen předsedou strany, kterou míní posléze rozprodat majitelům pozemků v Jižním centru. O své motivaci hájit naši redakci nám pak sdělil následující: “Já používám srovnání s Třetí říší běžně, například urbanismus Osvětimi a jeho účelnost je pro mě měřítekem všeho. Kluky uličníky z Žít Brno budu proti té amorfní loutce zastupovat zdarma. Však jim hodně dlužím. Je to asi pět posledních lidí z Krna, kteří na mě nezapomněli“, dodal se slzou v oku nadchazející předseda ODS Blažek.

Pro ty, kdo se do vyprodané Kajot Arény na debatu nedostanou, jsme na večer připravili dnes tolik módní on-line přenos.

Richard Svoboda mezi přáteli

Richard Svoboda byl v letech 2002 – 2004 náměstkem primátora (Petr Duchoň) zodpovědným za majetek a rozvoj, a v letech 2004 – 2006 pak dokonce i nejlepším Primátorem. Během jeho primátorského období proběhla masivní rekonstrukce náměstí Svobody, kdy v rámci osvědčených českých standardů neproběhla žádná architektonická soutěž, natož diskuze s nikým nevolenými občany, jak by náměstí mělo vypadat. Zakázku tehdy dostala společnost Přemysla Veselého, jako ostatně prakticky všechny městské zakázky té doby.

Projektanti moudře zvolili jednolitou šedou plochu, což zvláště v létě ocení starší lidé, kteří často při pokusu zdolat náměstí uprostřed loudavé chůze vzplanou. V zimě pak život na svoboďáku zpříjemňuje arktický vítr. Pozdější audit sice ukázal, že magistrát při zadávání této zakázky porušil čtrnáctkrát zákon, ale tehdy se naštěstí korupce nepovažovala za společenský problém.

Krno Jaltu bezpodmínečně potřebuje. (Zdroj: Idnes.cz)

Díky tomu bylo také možné zrealizovat obchod desetiletí, tedy koupi zdevastované pasáže Jalta, při které Krno přišlo o několik desítek milionů. Město uskutečnilo výměnný obchod, díky kterému přišlo o domy v Masarykově čtvrti, Černých polích a pozemky v Pisárkách a Stránicích.

Svobodův tehdejší kolega a přítel Pavel Blažek, dnešní nejlepší ministr spravedlnosti, vymyslel tajné hlasování o tomto obchodu, aby nemohli být zastupitelé později obviněni z podílu na kriminální činnosti. Díky tomu si vysloužil pověst protřelého právníka, která mu později vynesla křeslo ministra. Svoboda pak smlouvu lišácky urychleně podepsal. Od té doby vlastní město pasáž Jalta, která sice chátrá, protože její oprava by stála 280 milionů korun, ale jak tehdy tvrdil Svoboda, město ji potřebuje. Rozhodně není důvod mu nevěřit. O její nezbytnosti se přesvědčujeme dodnes.

Nedávno medializovaná kauza Semilasso pouze dokresluje Svobodovy manažerské schopnosti. Coby spolumajitel společnosti Lords jí z pozice obdivovaného primátora prodal pod cenou lurkativní pozemky, na kterých pak vyrostl komlex drahých bytů. Dnes v domě bydlí Svobodova dcera, jeden z jeho senátorských asistentů a druhý jeho asistent tam vede kavárnu.

Hrdí krňané pak správně ocenili Svobodovu péči o rodinu a přátele, což jsou tradiční konzervativní hodnoty, a ve volbách do senátu v roce 2006 jej s nadšením zvolili. Hlas pro Svobodu tak není jen hlasem pro Krno, ale je také hlasem pro Pavla Blažka, rodinu Richarda Svobody, jeho přátele a známé. A nám nezbývá, než mu držet palce.