jak asi víte, po premiéře Černé Madony jsem si zlomil ruku. A nebo nohu. To je jedno. Prostě se po mně slehla zem. Nemohl jsem dále snášet štvavou kampaň divadelních kritiků, herců, veřejnosti a dokonce i mého bývalého drahého přítele ve zbroji, Romana Onderky, který dal ode mne ruce pryč, až byl iniciátorem celého představení. Mám jenom jedny nervy a lexaurin už přestal zabírat.

Inu což, umělci musí snášet nepřízeň publika. Jen málokdo z nás, přátelé, se dožije uznání za svého života!

Ale nic, ani smrt, mi nezabrání, abych popsal, stručně a jasně, režijní koncepci nepochopeného díla. Věřím, že po přečtení následujících řádek mě vezmete na milost. Předem se omlouvám, pokud Vám bude recenze připadat zmatená a chaotická. A) je to umělecký záměr a za B) už to jinak ani neumím.

Tak za prvé. Pro všechny škarohlídy, co nedokázali docenit hloubku textu: Text dramatu byl vytvořen experimentální metodou. Pomocí slovníčku česko-švédské konverzace jsme text díla napsali ve švédštině při cestě vlakem do Adamova. Při bujaré cestě k Býčí skále jsme pak na Romanově iPhonu text přeložili prostřednictvím Google Translator zpátky. Hned před mystickou skálou jsme si hru přehráli a bylo to dobré!

Za doklad toho, že umím pracovat formou koláží, považuji skutečnost, že do jinak záměrně nepřirozeného textu jsme vetkli dvě ožralecké scénky. Ty vznikly, jako většina nejlepších divadelních situací, zcela spontánně. Přišel jsem na zkoušku po několika lahvích vína a nedokázal jsem správně vyslovit jméno toho zpropadeného švédského jenerála, Torstensona. Pořád jsem to matlal. Herci se smáli a opakovali po mne a mně se to líbilo, tak už jsme to tam nechali. Stejně tak vznikla scénka, kdy se dva švédští vojáci předhánějí, kdo víc nahlas řekne, že by si to rád rozdal s paní Torstensonovou. Na tuhle pasáž jsem opravdu hrdý. To by nedokázal napsat ani Troška.

Obzvláště hrdý jsem na přístup k režii. Původně jsme se chtěli vrátit k lety osvědčenému, že hru režíruje nejstarší herec. Bohužel Martin Dohnal zrovna slavil pravoslavné vánoce, musel jsem s lítostí tuto archaickou libůstku oželet. Leč napadl mě obratem jiný husarský kousek. Ve snaze přiblížit se v režijním vedení herců Zdeňku Troškovi, rozhodl jsem se pojmout hru formou školní besídky. Angažovali jsme proto herce 3B z pražské Přípotoční, kteří profesionálům z Mahenky předehrávali.  Ale ať se dělalo, co se dělalo, herci pořád přehrávali. A já jsem chtěl přitom autentiku! Čtrnáct dní před premiérou jsem proto zrušil všechny zkoušky a proházel role. Každý z herců měl tak jiný text než dosud. Sraz jsme měli až hodinu před premiérou, kde si herci rozebrali nějaké kostýmy z fundusu a šlo se na věc! Byl jsem jejich zcela nestrojeným hereckým projevem nadšen!

Za nejlepší na celém divadle ale považuji scénografii ředitele Národního divadla, Daniela Dvořáka, který je proslulý tím, že krom funkce ředitele dokáže vytvořit za rok více než deset scénografií, a to jenom v Národním. Daniel dokazuje, že pokud se stane ředitelem divadla, nemá mezi ostatními scénografy konkurenci.

Brno. Zdroj: http://rsdesign.webnode.cz

Vytvoření scénografie pro Černou Madonu věnoval Daniel celých 15 minut. A to, považte, včetně detailního rozkreslení všech tří scén! Přistoupili jsme k tvorbě scénografie formou volných asociací. Já jsem řekl “Brno” a Daniel odpověděl “kolo a drak” a jedna scéna byla na světě. Pak jsem řekl “kostel”, Daniel odpověděl “kostel”, stáhli jsme z googlu nějaké fotky a druhá scéna byla hotová. Pak jsem řekl “zasedání rady” a Daniel si vzpomněl že ve skladě je několik židlí a velký dřevěný stůl. Pak jsem řekl “švédské ležení” a tím jsem nachytal Daniela na švestkách, protože ho nic nenapadlo. A u toho to také zůstalo, takže scénu ze švédského ležení nějak splácali před premiérou kulisáci.

Původně jsme ještě zamýšleli zinscenovat scénu boje, ale na tu při skromném rozpočtu 750 000 korun nezbylo. Všechno jsme bohužel utratili za autorské honoráře. Myslím si, že Daniel je skvělým ředitelem.

Abychom mohli napsat, že je divadlo multimediální, poprosili jsme Tomáše Hrůzu, aby udělal ve Wordu nějaké efekty s obrázky. Za 5 minut nebylo co řešit.

Takový malý vtípek je dadaisitická scéna, kdy po jevišti protančí tam a sem dívčí folklorní soubor. Děvčata neměla kde zkoušet na svoje vystoupení a protože jsme zrovna – jako ostatně v celé hře – nevyužívali zadní plán, nechali jsem je tam zkoušet. A už to tak zůstalo.

Na hudbu jsme bohužel zapomněli, tak jsem před premiérou hodil zvukařovi něco, co jsem měl zrovna ve svém walkmenovi. Docela to sedlo.

A abych se přiznal:  kdo z diváků jste poznali, že jsem vykradl svůj vlastní několik let starý špíl Deník Krále, který jsem inscenoval na počet Daniela Landy u Mrštíků, odhalili jste mě správně. Baf. Mám za to, že jednou ověřené divadelní postupy – jako v případě Deníku krále promítání libovolných diapozitivů na plátno a k tomu čtení náhodně vybraných citátů z wikipedie, jak správně odhalil ve své jinak velice nenávistné recenzi bloger Sony – se prostě mají používat už furt. Shakespeare mlel taky pořád na jedno brdo.

Ptáte-li se mně, proč se hra jmenuje Černá Madona brněnská, tak popravdě nevím. Já jsem dělal divadlo pro divadlo a název vymysleli na marketingovém oddělení – prý to přitáhne katolíky a patrioty. Proč ne.

Celkově jsem s úrovní představení nadmíru spokojen a všem kritikům vzkazuji, že patrně viděli něco jiného, než jsem já narežíroval.

A Just – zatímco oni zkoušeli, já jsem spal!

Váš, Petr Velek.

Pozn. redakce: Kdo nevíte, proč Zdeněk Plachý vystupuje pod uměleckým jménem Petr Velek, tak si to přečtěte v Divadelních novinách, v Divadelních novinách a v Divadelních novinách.

Pozn. redakce 2: Kluci z divadla říkali, že Petr Velek se prý již do Mahenky nevrátí. Je to veliká škoda, protože druhého takového progresivní režiséra snad ani v Brně už nenajdeme.

Kouzelná noc a Letní den

autor: Sławomir Mrożek
režie: Zdeněk Kaloč
výprava: Marta Roszkopfová

Osoby a obsazení

Igor Bareš
Zdeněk Černín
Henrieta Hornáčková

Premiéra 2. října 2011

Již když jsem na tuto premiéru šel, říkal jsem si: Když chci vidět experimentální divadlo, tak si zajdu do Experimentálního divadla na Provázku nebo do Hadivadla. Taková nabídka experimentů mi na Brno bohatě stačí. Navíc ty experimenty v Redutě jsou většinou dosti dětinské.

A přesně to se potvrdilo. Divadlo nestálo za nic. Igor Bareš v hlavní roli byl – jako ve všech svých rolích – otřesný. Nemá smysl o tom nic dál psát.

Musím se ale ohradit proti lživým slovům Bareše, které pronesl v rozhovoru pro Brněnský deník na adresu Mahenky: „Od svého odchodu jsem tam neviděl nic, protože jsem na to neměl čas. Proto to nemůžu objektivně zhodnotit. Nicméně něco se ke mně doneslo, a to nejen o umělecké úrovni představení, ale hlavně o lidské nejistotě, která v souboru panuje.“

Slova Igora Bareše jsou lež. V hereckém ansámblu Mahenovy činohry je všechno v nejlepším pořádku. Nikdo nemá žádné námitky. Děláme nejlepší divadlo na světě. S touto vizí jsem ostatně nastoupil do čela Mahenovy činohry. V roce 2007 jsem jasně řekl: „Mým záměrem je udělat z činohry Národního divadla v Brně jednu z nejprestižnějších scén v zemi.“ A to se povedlo. Se mnou přišla do Národního divadla éra kouzelníků a mágů, kteří dobře ví, kde jsou skryté prameny energie a dračí síly. Všechny, kdo psali o Mahenově divadle ve zlém, jsem osobně vyhodil.

Tohle Roman nikdy nedopustí

Taková Mahenka má navíc skvělý nátlakový potenciál. Stačí jí vylepit na první stránku říjnového Metropolitanu a tvrdit, že když Brno přijde o 900 milionů ročně, bude muset Mahenku zavřít. A to nikdo nemůže dopustit, protože 27. ledna 2012 v 11 hodin se zde odehraje premiéra velkolepého magického spektáklu ZJEVENÍ PRO ČERNOU MADONU aneb Švédové před branami Brna, který píše moje žena a dělá na tom i Marek Hladký, který to má jako satisfakci, že ho tehdá nevzali na šéfa odboru kultury, což tady dodnes všichni bereme jako velkou křivdu. Dle oficiálních stránek divadla „hra vzniká z popudu primátora Statutárního města Brna Romana Onderky k oslavám hvězdného historického okamžiku vítězství nad švédskými obléhateli moravské metropole v roce 1645.“ Všem nám tady přijde hrozně super dělat divadlo podle toho, co si umane nejlepší primátor na světě. To by v Redutě určitě nikdy neudělali. Doufáme, že si tím zajistíme mohutný přísun peněz pro další roky. Narozdíl od Reduty.

Kde ale opravdu panuje sklíčená atmosféra, je opera národního divadla. Ta se má od května do prosince příštího roku zavřít a zase znova rekonstruovat. Je totiž na spadnutí, ač do ní město za poslední dekádu investovalo půl miliardy. Zatím to není veřejné, ale jako šéf činohry si mohu dovolit tuto informaci takzvaně „vynést“. Zaměstnanci opery se bojí, že to dopadne stejně jako s rekonstrukcí nebohé Reduty, která trvala 15 let (a škoda, že netrvá dodnes). Ale i když by to náhodou nastalo a celý ansámbl opery byl zrušen, jako tuhle švadlenky, nevadilo by to. Proč taky. Se Střeženým Parnassem umíme dělat opery daleko lepší.

Za ušetřené peníze na opeře si může navíc Moša postavit kulisárnu, což je super.

A ještě jedna super zpráva: Bohemia Sekt bude opět na premiérách Národního divadla Brno! Tož přijďte pobejt.

S pozdravem „Národnímu divadlu třikrát zdar a Redutě zvláště“

Petr Velek

P.S.: Akorát mě teda mrzí, že se ke mě Roman nehlásí, to si s ním budu muset vyřídit.