Petr Velek: Režijní koncepce Černé Madony (psáno levou rukou)

Přátelé,

jak asi víte, po premiéře Černé Madony jsem si zlomil ruku. A nebo nohu. To je jedno. Prostě se po mně slehla zem. Nemohl jsem dále snášet štvavou kampaň divadelních kritiků, herců, veřejnosti a dokonce i mého bývalého drahého přítele ve zbroji, Romana Onderky, který dal ode mne ruce pryč, až byl iniciátorem celého představení. Mám jenom jedny nervy a lexaurin už přestal zabírat.

Inu což, umělci musí snášet nepřízeň publika. Jen málokdo z nás, přátelé, se dožije uznání za svého života!

Ale nic, ani smrt, mi nezabrání, abych popsal, stručně a jasně, režijní koncepci nepochopeného díla. Věřím, že po přečtení následujících řádek mě vezmete na milost. Předem se omlouvám, pokud Vám bude recenze připadat zmatená a chaotická. A) je to umělecký záměr a za B) už to jinak ani neumím.

Tak za prvé. Pro všechny škarohlídy, co nedokázali docenit hloubku textu: Text dramatu byl vytvořen experimentální metodou. Pomocí slovníčku česko-švédské konverzace jsme text díla napsali ve švédštině při cestě vlakem do Adamova. Při bujaré cestě k Býčí skále jsme pak na Romanově iPhonu text přeložili prostřednictvím Google Translator zpátky. Hned před mystickou skálou jsme si hru přehráli a bylo to dobré!

Za doklad toho, že umím pracovat formou koláží, považuji skutečnost, že do jinak záměrně nepřirozeného textu jsme vetkli dvě ožralecké scénky. Ty vznikly, jako většina nejlepších divadelních situací, zcela spontánně. Přišel jsem na zkoušku po několika lahvích vína a nedokázal jsem správně vyslovit jméno toho zpropadeného švédského jenerála, Torstensona. Pořád jsem to matlal. Herci se smáli a opakovali po mne a mně se to líbilo, tak už jsme to tam nechali. Stejně tak vznikla scénka, kdy se dva švédští vojáci předhánějí, kdo víc nahlas řekne, že by si to rád rozdal s paní Torstensonovou. Na tuhle pasáž jsem opravdu hrdý. To by nedokázal napsat ani Troška.

Obzvláště hrdý jsem na přístup k režii. Původně jsme se chtěli vrátit k lety osvědčenému, že hru režíruje nejstarší herec. Bohužel Martin Dohnal zrovna slavil pravoslavné vánoce, musel jsem s lítostí tuto archaickou libůstku oželet. Leč napadl mě obratem jiný husarský kousek. Ve snaze přiblížit se v režijním vedení herců Zdeňku Troškovi, rozhodl jsem se pojmout hru formou školní besídky. Angažovali jsme proto herce 3B z pražské Přípotoční, kteří profesionálům z Mahenky předehrávali.  Ale ať se dělalo, co se dělalo, herci pořád přehrávali. A já jsem chtěl přitom autentiku! Čtrnáct dní před premiérou jsem proto zrušil všechny zkoušky a proházel role. Každý z herců měl tak jiný text než dosud. Sraz jsme měli až hodinu před premiérou, kde si herci rozebrali nějaké kostýmy z fundusu a šlo se na věc! Byl jsem jejich zcela nestrojeným hereckým projevem nadšen!

Za nejlepší na celém divadle ale považuji scénografii ředitele Národního divadla, Daniela Dvořáka, který je proslulý tím, že krom funkce ředitele dokáže vytvořit za rok více než deset scénografií, a to jenom v Národním. Daniel dokazuje, že pokud se stane ředitelem divadla, nemá mezi ostatními scénografy konkurenci.

Brno. Zdroj: http://rsdesign.webnode.cz

Vytvoření scénografie pro Černou Madonu věnoval Daniel celých 15 minut. A to, považte, včetně detailního rozkreslení všech tří scén! Přistoupili jsme k tvorbě scénografie formou volných asociací. Já jsem řekl “Brno” a Daniel odpověděl “kolo a drak” a jedna scéna byla na světě. Pak jsem řekl “kostel”, Daniel odpověděl “kostel”, stáhli jsme z googlu nějaké fotky a druhá scéna byla hotová. Pak jsem řekl “zasedání rady” a Daniel si vzpomněl že ve skladě je několik židlí a velký dřevěný stůl. Pak jsem řekl “švédské ležení” a tím jsem nachytal Daniela na švestkách, protože ho nic nenapadlo. A u toho to také zůstalo, takže scénu ze švédského ležení nějak splácali před premiérou kulisáci.

Původně jsme ještě zamýšleli zinscenovat scénu boje, ale na tu při skromném rozpočtu 750 000 korun nezbylo. Všechno jsme bohužel utratili za autorské honoráře. Myslím si, že Daniel je skvělým ředitelem.

Abychom mohli napsat, že je divadlo multimediální, poprosili jsme Tomáše Hrůzu, aby udělal ve Wordu nějaké efekty s obrázky. Za 5 minut nebylo co řešit.

Takový malý vtípek je dadaisitická scéna, kdy po jevišti protančí tam a sem dívčí folklorní soubor. Děvčata neměla kde zkoušet na svoje vystoupení a protože jsme zrovna – jako ostatně v celé hře – nevyužívali zadní plán, nechali jsem je tam zkoušet. A už to tak zůstalo.

Na hudbu jsme bohužel zapomněli, tak jsem před premiérou hodil zvukařovi něco, co jsem měl zrovna ve svém walkmenovi. Docela to sedlo.

A abych se přiznal:  kdo z diváků jste poznali, že jsem vykradl svůj vlastní několik let starý špíl Deník Krále, který jsem inscenoval na počet Daniela Landy u Mrštíků, odhalili jste mě správně. Baf. Mám za to, že jednou ověřené divadelní postupy – jako v případě Deníku krále promítání libovolných diapozitivů na plátno a k tomu čtení náhodně vybraných citátů z wikipedie, jak správně odhalil ve své jinak velice nenávistné recenzi bloger Sony – se prostě mají používat už furt. Shakespeare mlel taky pořád na jedno brdo.

Ptáte-li se mně, proč se hra jmenuje Černá Madona brněnská, tak popravdě nevím. Já jsem dělal divadlo pro divadlo a název vymysleli na marketingovém oddělení – prý to přitáhne katolíky a patrioty. Proč ne.

Celkově jsem s úrovní představení nadmíru spokojen a všem kritikům vzkazuji, že patrně viděli něco jiného, než jsem já narežíroval.

A Just – zatímco oni zkoušeli, já jsem spal!

Váš, Petr Velek.

Pozn. redakce: Kdo nevíte, proč Zdeněk Plachý vystupuje pod uměleckým jménem Petr Velek, tak si to přečtěte v Divadelních novinách, v Divadelních novinách a v Divadelních novinách.

Pozn. redakce 2: Kluci z divadla říkali, že Petr Velek se prý již do Mahenky nevrátí. Je to veliká škoda, protože druhého takového progresivní režiséra snad ani v Brně už nenajdeme.

• Tweet