Adamovský dvůr (zdroj: Adamovští dvořané)

Nechápejte prosím následující text jako nábor dalších obyvatel Adamova (to skutečně není třeba), ale jako pokus o zboření několika mýtů, kterých se výhledem od Špilberku nezbavíte (pro vtipálky: ani od Petrova).

1. Řeka

Mohutný soutok Svitavy a Křtinského potoka (zdroj: Adamovský vodník)

Sice jsem pár vodních dominant uprostřed evropských metropolí už viděla, až v Adamově mi došlo naplno, jakou atmosféru udělá mohutná řeka ve městě. A jaké další světy nechá vyrůst – ať už to jsou hospůdky a bary na náplavce, parníky s diskotékami anebo obytné hausbóty. Řeka přitom stále dává znát, že se do Adamova lidé přistěhovali kvůli ní, a proto s ní musíte stále počítat. Třeba když se chcete dostat od Adastu na Družstevní. To je sice vzdušnou čarou pár set metrů, v MHD nebo v autě ale strávíte spoustu času. Pokud se ovšem nepřebrodíte.

2. Čtvrti 

Jedna známá, rodilá Krňanka mi vyprávěla, jak dlouho jí trvalo, než si na Adamov zvykla. Dneska je spokojená a sama pro sebe si stihla analyzovat důvody prvotní nespokojenosti. Šlo o místo, kde bydlela. Teď žije na Hradčanech a neměnila by. My se usídlili na Ptačině a považujeme ji za ráj na zemi. Kamarádi si pochvalují lokalitu Sklaďák, jiní zase Horku (i když to moc nechápu). V Adamově se žije ve čtvrtích nebo na ulici. Na nich záleží, protože právě tam se odehrává každodenní život – školky, školy, kroužky (pokud nechcete trávit odpoledne dojížděním), nákupy, hospody, trhy. Adamov je decentralizovaný, i když si je třeba tenhle stav stále víc hájit.

Jeden z mnoha Adamovských autobusů (zdroj: MHD Adamov)

3. MHD

Když nežijete v ulicích, pořád jenom dojíždíte. A ve “svých” ulicích žijete proto, že vám úplně stačí dojíždění za prací.

V Krně jsem bydlela v Řečkovicích a velmi často jsem od svých kamarádů slýchala, že na večeři nepřijedou, protože jsme příliš daleko. V Adamově za námi kamarádi dojíždí třeba hodinu. A právě hodina na jednu cestu po Adamově představuje hrubé maximum, které se stalo každodenní zkušeností mnoha lidí, mne nevyjímaje. Aspoň jsem přečetla hodně knížek.

4. Adamov je velký

Chápu, žádná novinka, přesto mě při pohledu na model starého Adamova z 18. století udivila jeho velikost. Až poté jsem si uvědomila, že tradiční městská zástavba (myšleno činžáky a jiné bytové domy) sahá od Adastu hodně daleko a že ty nízké domky bývalých vesnic, mimochodem většina plochy Krna, najdu, až když vyjedeme na rodinný výlet.

V Adamově se žije v ulicích (zdroj: streetlife)

5. V Adamově je draze

Jasně, další známá věc, přesto třeba mít ji na paměti. Zároveň vás tohle “draho” donutí přemýšlet a hledat a koumat a nakonec může být docela levné. V Krně jsme na narozeninové a výroční večeře  chodili do fine dining restaurantů, kde jsme nechali minimálně tisícovku. Teď se chystáme do vietnamského bistra, od kterého si slibujeme třetinovou cenu, ale minimálně stejný zážitek. Dobré jídlo máme rádi i doma, takže umím vyjmenovat všechny zajímavé obchody s potravinami v naší ulici. Vzhledem k tomu, že jenom s těmi italskými napočítám kolem domu čtyři, nejedná se o žádnou cenovou přeháňku. A oblečení? Pro nejlepší kousky chodím do charity. Kde jinde taky pořídíte šaty od Kláry Nademlýnské za 350 káčé?

6. Multikulti

Ano, opět záleží na tom, kde bydlíte. My se ocitli tak trochu v multikulturním prostředí, což mě jenom těší. Především kvůli synovi. Podle mě je lepší, aby na lidi jiné pleti a řeči divně civěl teď ve dvou letech, než aby jim tu zvýšenou pozornost – které se při prvních setkání prostě neubráníte -  věnoval o pár let později. Nemluvě o tom, že “naši” paní Vietnamku z večerky překřtil na “tetu”.

Adamovská haute cuisine (zdroj: Baťák)

7. Dobrý filmy, špatný filmy a ty z Krna

V Krně se lidem z Adamova nijak neříká anebo se tvrdí, že Adamov není město, že prostě není vůbec. Haha. Chápala jsem, že řevnivost toho menšího k většímu patří k životu, ovšem zarazila mě skutečnost, že to platí i obráceně. A tak jsem se naučila neříkat hned každému, že “su z Krna”, protože to občas vyvolalo podivné asociace a rádoby vtipy. Příklad: “Helé, slovo děcka ve společnosti neříkééj, nebo budeš za blbá.”

8. Příroda

Kamarádka z dvacetitisícového města na mě po porodu soustrastně koukala s tím, že nebudu mít s  kočárkem kam jezdit. Musela jsem se smát. Ona bydlí u hlavního tahu, já deset minut od Býčí skály. A taky kousek od Moravského krasu, což je mimochodem přírodní rezervace, kterých je v Adamově víc. Pořád ji zvu do Adamova na návštěvu, aby viděla i zahradu, do které se díváme ze všech našich pokojů. Zatím nepřijela.

9. Větší prostor – větší rozmanitost

V Krně se nakonec všichni sejdou v jedné hospodě, kde najdou společné téma (nuda v Krně). V Adamově se sice taky vždycky sejdeme v hospodě, ale je jich víc stejně jako témat. Podobně jako si v Adamově každý najde svoji ulici, najde si taky prostor utvořit si vlastní názor a především najde lidi, se kterými jej sdílí. Bez kompromisů.

Býčí skála (zdroj: kousek od Adamova)

10. V Adamově se pracuje

Nejlepší na konec: v Adamově se pracuje, zatímco v Krně se pracuje na tom, aby se pracovalo. Na co v Adamově stačí telefonát, na to v Krně nestačí “tři kafíčka”. Fakt ověřený z několika zdrojů. Pracovní debaty míři k věci, vztahy na pracovišti mají charakter profesionální. Kolegové spolu sice chodí na oběd, kávu si ale postaví k počítači. Spolupracovníci se zřídka pozvou domů, na chatu či dovolenou ne. A přitom si v práci docela obyčejně pomáhají.

11. Závody rychlovarných konvic

A málem bych zapomněla. V Adamově je rušný život a neustále se koná spousta kulturních, nebo sportovních akcí. S manželem jsme si oblíbili hlavně závody rychlovarných konvic a nejen proto, že jsme předloni málem vyhráli. Na tento rok jsme si pořídili nový model a doufáme, že letos už konečně zvítězíme. Takovou legraci v Krně nezažijete!

autor: Kateřina Kačírková

Padesáté výročí stavby proslulé Berlínské zdi se slavilo nejen v německé metropoli. V aureole adorujícího mručení magistrátních podřízených přivítal dnes brněnský primátor Bc. Roman Onderka MBA. v srdci Moravy východoněmeckého zednického mistra Ernsta Katze.

Dnes již stoletý Katz, který v roce 1961 Berlínskou zeď nahazoval, se v 80. letech setkal s panem primátorem v legendární společnosti ADAST. Jak se oba pánové shodli na tiskové konferenci v právě rekonstruované vile Tugendhat, Katz svojí návštěvou vkusně propojil odkaz Berlínské zdi s motem adamovské továrny: NAŠE TRADICE, VAŠE BUDOUCNOST.

Oba specialisté potom v doprovodu svých psů uctili před vilou památku neznámého ukrajinského dělníka, který za podivných okolností zmizel v betonové terásce.

Ukrajinský dělník ukazuje panu primátorovi, kde naposledy viděl svého kolegu.

Brněnský primátor se pak společně s vzácnou návštěvou vydal vrtulníkem do areálu vzdáleného fotbalového stadionu, kde v uvolněné atmosféře poobědval ve společnosti zhruba 40.000 studentů. Mladí lidé předvedli příkladnou brněnskou morálku – když zjistili, že se na stovky jejich kolegů již nedostává místo, nabízeli jim své sedačky a unisono zpívaje chorál „Buď naše budoucnost, nebo vaše tradice“ v davech opouštěli stadion.

Poobědovou konverzaci, z níž zdroj blízký naší redakci zaslechl pouze „Existieren Brno“, utnuli oba pánové rázným, ba státnickým vystoupáním na vyleštěné pódium. Primátor brněnské metropole pak konsternovanému publiku osvětlil, že právě a jenom z tvrdé práce rukou mohou vzniknout trvalé hodnoty – pevné zdi uvnitř jednoho města a přátelství trvající přes všechny politické systémy. Dav poté explodoval. V ohlušujícím varu mladé krve a stále houstnoucí střelbě nechal Ernst Katz proudit své emoce a pronesl: „Ich bin ein Brünner“. Střelba ustala. Studenti plakali. Fc. Roman Onderka NBA. pak v pohnuté atmosféře dostál své pověsti a pevně zašeptal: „Brno existiert!“

Dav pro svého primátora doslova zahořel.

Hrdé slzy vstrčily ruku do rukávu upřímnosti. Pan primátor přišel před stadionem mezi nás a dovolil nám promluvit. Osmělovali jsme se. Na otázku, zda by v učené paměti našel místo, kdy spolu v Brně naposledy pohromadě žili Němci a Brňáci, odpověděl: „To nevím. Musím přiznat, že jsem byl klasickým vysokoškolákem. Do školy jsem moc nechodil, a když se to dalo, tak jsem všechno opsal. A věřte, dalo se.“

Smrákalo se. Studenti vyčerpáni tíhou právě proběhnuvšího dějinného zlomu odjeli na sklonku neděle domů. Také domácí, pravověrní Brňáci a Brňandy nevylézali ze svých ghett a představami bušících strojů gigantu ADAST se zahřívali pod peřinami. Pan primátor a Ernst Katz se v koridoru několika set čerstvých vojínů brouzdali bok po boku k vedlejšímu stadionu. V plaveckém areálu za Lužánkami je čekal znak a snad i prsa.

Druhý den odvysílala Brněnská televize celou událost v přímém přenosu.