Pondělí 11.2.2013

Přílet do Amsterdamu byl ve znamení lehkého optimismu.

Ve večerních hodinách přistáváme na letišti v Amsterodamu, protože Utrecht nemá ani mezinárodní letiště. Následuje bloudění letištní halou, která se nás snaží ohromit množstvím neonů. Evokuje nám to nedávnou návštěvu Severní Koreje – nebýt těch neonů – kde jsme se účastnili konference na téma “Rozvoj občanské společnosti v kontextu gulagu.” Nasedáme na vlak, který nás z letiště odveze rovnou do centra cílové destinace.

Ve vlaku je k dispozici zdarma připojení k WIFI, což si vysvětlujeme chybějícím internetem v domácnostech. Poprvé litujeme místní obyvatele. Po opuštění vlaku se okamžitě pouštíme do práce. V nedalekém baru pomocí zúčastněného pozorování zjišťujeme, že se zde nepije Starokrno. Po jedenácti pivech nám na další analýzy nezbývá energie. Hodily by se nám zkušenosti sociálních antropologů z Prigl.cz.

Úterý 12.2.2013 

Záchytné parkoviště na okraji Utrechtu. Šalina zastavuje přímo u něj. Absurdní.

Hned po obědě se vydáváme do terénu. Vzhledem k malému počtu čtyřhvězdičkových hotelů bydlíme na periferii. Nedaleko hotelu stojí záchytné parkoviště. Jak se mi podařilo zjistit, jejich síť má zabránit zahlcení městského centra auty. Absurdní. Každý politik v Krně ví, že bez aut se centrum vylidní a vymře. Když se navíc dozvím, že součástí komického poplatku 4,50€ (112 Kč) za celodenní parkování je i jízdenka na MHD, je mi jasné, že se místní mají ještě hodně co učit. Cítím se prací již značně vyčerpaný, takže odcházím přemýšlet do hotelového baru.

Vzpomínám na geniálnost krněnské koncepce – vybudovat hromadu parkovišť přímo v centru, zrušit kvůli nim klidně i obskurní zeleň ve vnitroblocích a samozřejmě omezit MHD. Teprve kolony aut vdechnou městu život a přátelskou atmosféru. Mou komparativní analýzu po chvíli přeruší kolega Hollan, který zhnuseně dosedá na barovou židli a objednává si dvojitou vodku s fridexem.

Rekonstrukce hlavního nádraží v centru města. Šílenství.

Po druhé objednávce mi suše oznamuje, že nádraží nikam přesouvat nechcou, ale rekonstruují ho přímo v centru. V celém městě našel jenom jedno kasino a veškeré informace dávají místní úředníci rovnou na web, takže občané nemohou škemrat, natož se soudit, o jejich zveřejnění, jak jsme zvyklí z Krna. Po chvíli se sebere, objednává si letenku do Kazachstánu, kde si míní spravit chuť. Zůstávám sám. Útěchu a sílu pokračovat dál nacházím v myšlence na kolegu cestovatele a myslitele Václava Klause, který se nebál projet celý svět, aniž by to někoho zajímalo. Přesto napsal krásné cestopisy.

Středa 13.2.2013

Zoufalí obyvatelé se dopravují po městě jako někde v třetím světě.

Po obědě seberu odvahu a vydávám se do centra. V autobuse mě překvapí řidič svou plynulou angličtinou. To v Krně neumí ani jinak úplně nejlepší Primátor. Celou cestu lemuje síť cyklostezek, které mají dokonce vlastní semafory a podle všeho na sebe navazují. Panebože proč? Copak nemohou vést stejně jako v Krně odnikud nikam? Ještě více otázek vyvolává množství všudypřítomných cyklistů a to navzdory sychravému počasí. Vysvětluji si to chudobou místních obyvatel, což si následně kriticky vyvrátím. HDP na osobu je zde o 15 000 $ vyšší než v Česku. Nedává to smysl. Nejspíš je místní populace tvořena levicovými antilidmi.

Po dvacetiminutové cestě pomocí MHD jsem natolik vyčerpán, že mi již zbývají síly jen na lacinou večeři v pětihvězdičkové ubytovně Grand Hotel Karel V. Ještěže máme ty granty od Sorose. Nakonec zůstávám na noc. Díky poloze v centru snad budu mít více energie na zítřejší výzkum.

Čtvrtek 14.2.2013

Nechci nic ponechat náhodě a proto po obědě okamžitě vyrážím taxíkem do 250 metrů vzdáleného centra pokračovat v průzkumu. Již po chvíli mi dochází celá místní tragédie. Cyklisté drze jezdí i centrem města a já se utěšuju vzpomínkou na moudrou úvahu krněnského prvního náměstka, Roberta Kotziana, proč to u nás naštěstí nejde: “dovedu si představit, co by cyklisté v centru mohli způsobit. Mnohdy nezazvoní, překvapí chodce zezadu, ten se lekne a pak by mohl skončit pod tramvají.“

Jak zjišťuji po několika telefonátech, v Utrechtu se tohle ještě nikdy nestalo, jenomže jak moc dobře vím, na černou labuť kdysi také nikdo nevěřil. Dokud nebyla objevena. Z tváří místních pomatenců vyzařuje klid a optimismus. Vůbec netuší, co se jim jednou možná může stát.

Zahrádky nejsou regulovány, klidně na nich můžete v únoru zmrznout. Místnímu magistrátu je to úplně jedno.

Usedám zdrceně na zahrádku jedné z místních kaváren. V Utrechtu evidentně chybí i plošná regulace, která by podobně jako v Krně lidem jasně vymezila, kdy je možné sedět venku. Vedení města nejspíš zešílelo. Je mi z místních poměrů k pláči. Stejně tak mě dráždí zvláštně čistý vzduch, jako bych snad ani nebyl ve městě.

Krno zvládlo překročit celoroční limity pro polétavý prach už v půlce března. Tohle Utrecht nezvládne ani do konce roku. Naštěstí vedení našeho města myslí i na budoucí dravý rozvoj. Proto požádalo o udělení výjimky z povinnosti dodržovat nesmyslné limity pro znečištění ovzduší, které nám diktuje zlovolná EU. Utrecht se zmohl pouze na pokračující snižovaní znečištění. Smutné.

Další výzkum už prakticky nemá smysl. Utrecht je zaostalým místem bez budoucnosti. Celé město se nesmyslně podřizuje diktátu chudých chodců nebo cyklistů – tedy všudypřítomných obyvatel. Dokonce odmítlo evakuovat svůj obchodní potenciál do obrovských hangárů na periferii, jako se to povedlo u nás doma. Centrum tak místo heren, bazarů a zlevněnek tvoří obchody a kavárny, mezi kterými se proplétají zoufalí obyvatelé v nemístně veselé náladě. Utápím zdrcující tíhu poznání v alkoholu.

Pátek 15.2.2013

Konečně zpátky v Krně. Po týdenním nedostatku smogu dostávám zápal plic. Doma je doma.